20 let v SYMBIU: Vždycky to udělat prostě úplně nejlíp

„SYMBIO je dneska jiný než před 20 lety, kdy jsme byli nadšená partička ve sklepě. Teda je to pořád nadšená partička, akorát už ne ve sklepě. A taky už nejezdíme z práce poslední tramvají,” začíná bilancovat Von. „Ale to bylo tím, že jsme hráli… Což je další rozdíl oproti době před 20 lety. Tenkrát se odpoledne hrály střílečky nebo se šlo do hospody,” doplňuje ho Houba. Oba letos v SYMBIU oslavili 20 let. Co se za tu dobu změnilo a co zůstalo stejné, vám prozradí v našem rozhovoru.

Co se vám jako první vybaví, když se řekne SYMBIO?

Houba: Když se řekne SYMBIO, vybaví se mi oranžová, molekuly. (Dlouze přemýšlí) A Von.

Von: Já přemýšlel, že řeknu Houba, ale přišlo mi to trapný.

Houba: A taky se mi vybaví řemeslo.

Von: A ten zápal Roberta s Liborem, jak to táhnou. Ty maj takovej zápal, že to bylo vždycky motivující, chvílemi až demotivující. Maj zájem to vždycky udělat prostě úplně nejlíp.

Houba: Jejich zápal je určitě synonymem SYMBIA. A vzpomenout bychom měli i na Tondu Devátého, třetího zakladatele. Ten před 20 lety přijal Vona, takže prozíravý člověk, ale odpojil se v roce 2008 a od té doby o něm nevíme. Pravděpodobně už má ženu, děti, chalupu a psy.

Von: Byl to spolužák mého bráchy, znali jsme se z hudebkového orchestru, a když jsem pak sháněl práci, brácha mě poslal za Tondou a jeho “firmičkou”.

Houba: Když pak do tý firmičky přišel, seděl jsem tam jenom já, protože ti tři majitelé byli ve škole.

Von: Tehdy jsem úplně nečekal, že to budu mít na 20 let.

Co vás tu vlastně těch 20 let udrželo? Určitě jste měli možnost se posunout jinam, ale neudělali jste to. Proč?

Von: Mě tu drží Houba.

Houba: A mě Von. My se tady pod stolem držíme vzájemně. Za mikinu.

Von: V SYMBIU se to pořád mění. Když se mě někdo zeptá, jaký to tu je, odpovím – každý dva tři roky jiný.

A zůstává něco stejný?

Von: Tak Houba. A ten tah na bránu. A taky že tu na to lidi nekašlou, že je to zajímá. To je pro mě důležitý. Chodit někam, kde na to lidi kašlou, by mě moc nebavilo.

Houba: Já dvakrát na půl roku odešel. Ale pak jsem se zase vrátil. Stejný zůstává to řemeslo, lidi a to, co říká Von, je taky důležitý. Vždycky tady byli lidi, co měli motivaci dělat věci dobře a nevosírat to. A taky práce pro mě není jedinej highlight života, mám vedle SYMBIA spoustu svých projektů, takže je potom jednodušší ustát třeba nějaké vlny a změny. A pak lidi, ty jsou tu fajní. To ti řeknou ale asi v každý firmě.

Von: Vždycky když někdo odchází z firmy, říká, že mu budou chybět hlavně lidi. A SYMBIO jsou právě ti lidi.

Houba: Von má pravdu, že se to tu mění ve vlnách. Třeba před osmi lety bylo SYMBIO tak ožralá parta, že se tady pařilo každej druhej den. Jednou za dva až tři roky se to prostě mění.

Jak se měnily vaše pozice v průběhu času?

Houba: Třeba Von byl grafik a já byl kodér. A oba dva jsme byli nejlepší. 🙂

Von: A taky jediní. Teda… jedineční.

Houba: Já byl první rok i sekretářka, protože všichni tři majitelé i Von byli studenti vejšky a trávili hodně času ve škole.

Kolik lidí teda bylo u zrodu SYMBIA?

Houba: No zakladatelé a my dva. Já byl grafik a kodér, flashař.

Von: Já se vyučil jako programátor, pak jsem nastoupil jako programátor a už mi to zůstalo. No a na začátku jsem se zodpovídal v podstatě jenom Tondovi, o kterým už byla řeč. Ale pak najednou přišel rok 2007 a on mi řekl, že za tři čtvrtě roku končí a nenašel nikoho jinýho, takže si to musím převzít.

Houba: Říká mi: „Tady máš klíče od serverovny a čau.”

Když se bavíme o rolích, tak hlavní grafik byl Robert, jeden z hlavních vývojářů byl Libor a všichni jsme kódovali i prezentovali. Třeba moje první prezentace v Telecomu – ráno jsem si koupil oblek a odpoledne šel prezentovat. Pozice teamleaderů vznikly až později. Dřív bylo třeba 5 grafiků bez teamleadera a ty nejzkušenější připomínkovali práci. Leadership a tak, to vzniklo až před 10-12 lety.

A vypadá váš pracovní týden jinak než před 20 lety?

Houba: Já se po 20 letech vrátil na začátek. Po teamleaderování. Strategické a leaderovské role jsem všechny cíleně opustil a teď se rozvíjím řemeslně. Jsem teď samostatný specialista. Na teamleaderování jsem asi moc indiánskej. Ale Von je pořád šéf a jde mu to skvěle. Čím dál líp.

Von: V tom vývoji to tehdy ve firmách typu SYMBIO nebylo vůbec nijak nastavené. Žádný management, rozvoj, leadership… nic. Ve vývoji to bylo tak, že tady byli backenďáci, frontenďáci a flashaři, akorát ti backenďáci museli vždycky frontenďáky a flashaře briefovat, co mají dělat. Takže se to nakonec bralo tak, že ty backenďáci vlastně rozhodujou o tom, jak to bude fungovat nebo co se bude dělat.

Já jsem nastoupil v podstatě jako backenďák, nebo se to tak vyvinulo. Protože pak najedou přišli frontenďáci a Houba i já jsme museli přestat kódovat. Přišli na tu práci specialisti. Spíš to fungovalo ne na pozici nějakýho teamleadera, ale backenďáka, který jim říkal, co a jak mají dělat. Ale že by to mělo něco společnýho s teamleaderováním, to teda ne. Pojem teamleader se tu řeší tak možná 10 let.

Houba: Jo, já myslím, že tak půlku života to v SYMBIU bylo punkový a pak to začalo být míň punkový.

Von: Najednou se řeklo, že jsou jakože teamleadeři a s nima něco řešte.

Houba: Myslím si, že se ze specialistů stali teamleadeři, a to není vždycky úplně padnoucí, jak jsem časem pochopil. Prostě ty role vyžadujou nějaký jiný skilly a metaskilly, takže si myslím, že teď jsme ve vlně uvědomování si tohohle, předpokládám.

Pro ty, co k nám teď přijdou do SYMBIA, tak jsme zrovna v další fázi uvědomování si, co potřebujeme, což je přirozený. Já myslím, že rozdíl je v tom, jestli se tady člověk chce vyvíjet v rámci nějaké hierarchie, skupiny nebo rolí anebo jestli se chce vyvíjet osobně do hloubky v rámci svojí specializace. To vidím jako dva základní směry, který je dobrý si s lidma na začátku definovat. Někdo samozřejmě zvládne obojí.

Von: Myslím si, že Houba řekl správně, že si vyzkoušel spoustu rolí, to jsem si taky vyzkoušel. Někdy jsem se snažil managovat hodně, pak jsem zjistil, že mi to nepřináší tolik radosti, kolik jsem myslel. Že mi ty lidi třeba stejně odcházej a člověk vlastně neví proč. Ale vždycky jsem se s nima snažil být v přátelském kontaktu, podporovat je v tom, co chtěli zkusit.

Ale tím, že se to hodně měnilo, vyzkoušel jsem si různé pozice. Houba už to třeba má jasný. Řekl, že chce být specialista. Já jsem si ve 25 řekl, že bych měl být do 45 specialista a pak až manažer, aby člověk nezaostal v těch technologiích, které se pořád vyvíjejí. Jenže pak tady třeba schází manažer a já si říkám, že ještě 6 let musím být specialista a pak vám budu dělat manažera.

Jaké jsou nezapomenutelné momenty, které ze Symbia za těch 20 let máte?

Von: Tak to si nepamatuju.

Houba: To jsem všechno zapomněl. Třeba jak mi nějací lidi ze SYMBIA po první svatbě popsali fixou auto mojí ženy “Just manželed”, “Happy couple”, “Houba je bůh”… a některý ty fixy byly permanentní.

Hele já nevím, to je asi spojený vždycky s nějakýma lidma a s nějakým obdobím. Třeba mi přijde dobrý, když se dělaly hudebně-divadelní festivaly u mě doma v Ústí. Pár let tam jezdilo pár lidí ze SYMBIA, spali u mě v 1+1 a Von je tam všechny zkouřil. To byly třeba dobrý momenty.

Von: Těch momentů je hodně. To by šlo vzpomínat hodiny, je těžký najít jedinej highlight.

Von v minulém rozhovoru mluvil o svých pracovních highlights – mluvící prasátka pro Kofolu, Peugeot, co se ovládal pohledem a další. Houbo, máš i ty nějaký takový pracovní highlight, něco, co tě v práci extrémně potěšilo?

Houba: Myslím, že nezapomenutelný moment je, že když jsme přišli na prezentaci Telecomu před asi 19 lety, tak jsme byli snad první, co jim v papírových rámečcích ukazovali responzibilitu webu, což nám prý pomohlo vyhrát výběrko. Pak za mě přelomovým dílem byly Chuckovice pro T-Mobile. Celá ručně dělaná, animovaná microsite, včetně hudby, co se nahrávala tady u nás. Jen pro příklad.

Von: A bobři, ne?! Houba dělal krásný bobry z modelín pro ČSOB. Stop motion videa, kde vždycky bobři způsobili nějakou nehodu.

Jednou Tomáš Hrábek vymyslel kampaň na nábor studentů. Bylo to něco jako tajemstvím opředený svítící kanál, co měl nadchnout budoucí studenty. S tím byla taky spousta historek. Zakopávali jsme to v zimě, byla hrozná kosa. Do jámy jsme dali velkou baterku z náklaďáku, k tomu byl připojený mikropočítač a k tomu světýlka, který pulzovaly. A pak jeden můj soused, svářeč, svařil takovou konstrukci k poklopu od kanálu. Do děr toho kanálu jsme ještě dali mléčné fólie a skrz ně pak svítilo to zelený světlo. Vysílalo to i wifinu, na kterou se dalo připojit. Pointou bylo vzbudit kolem toho rozruch na sociálních sítích.

Houba: Mně se na Chuckovicích líbilo, jak to vzniklo rychle během 14 dnů, spontánně a jak se nám povedlo vytvořit naprosto originální a unikátní kousek včetně všeho – hudby, výtvarna, animace… že to mělo dobrej duch projektu. Byl to prostě dobrej teamwork.

Pak třeba bylo dobrý, jak tady samovolně vznikaly další aktivistické side projekty jako Pussywalk. Přijde mi super, že je tu možnost využít schopnosti kolegů pro takovéhle projekty.

Von: Vždycky se tu semkla nějaká partička a něco udělala navzdory všem projekťákům a plánovaným časům. Procesy musí být, ale někdy je fajn, když se jim nějaká skupinka vzepře.

Kdybyste se teď mohli vrátit v čase a něco sami sobě před těmi 20 lety poradit, co by to bylo?

Von: Sám bych si asi poradil, drž si tu šikovný a talentovaný lidi, i když by to stálo vyšší náklady a ústupky. Spousta jich odešla, ještě než vůbec byli ty kvalitní teamleadeři a tak. A přišlo jim, že na nich nikomu nezáleží.

Houba: Já bych to asi nechal být tak, jak to bylo. Myslím, že všechno mělo svoji důležitost.

Von: Mně ta otázka moc nedává smysl, protože kdybych si mohl poradit zpětně, tak bych se vyvíjel úplně jinak a teď bych tu seděl s úplně jinými zkušenostmi, a kdybys mi dala stejnou otázku, tak na ni odpovím úplně jinak. Zkušenosti jsou důležitý, ať už jsou vnímaný pozitivně nebo negativně.

Chtěli byste něco vzkázat Robertovi a Liborovi?

Von: Hodně štěstí, zdraví, dlouhá léta…

Houba: Myslím si, že je fakt dobrý ocenit to, co říká Von. Ten jejich zápal a úsilí to pořád táhnout dál a rozvíjet. Zkoušet to různýma cestama, transformovat. I ta jejich energie… je to tady celý hodně jejich zásluha. Prostě jsou to dobrý chlápci, tak doufám, že je to pořád baví.

Von: Jsou podle mě dost nevyčerpatelný zdroj energie pro většinu lidí tady. Zase ale asi nikdo není nevyčerpatelný, tak by si to možná mohli trochu chránit, aby se nevyčerpali úplně.

Kde se vidíte za 20 let?

Houba: Vzhledem k současné a budoucí situaci tohoto státu budu za 20 let určitě ještě pracovat. V obecný rovině mám chuť se dál zabývat designem. V jaký formě a jestli to bude pořád se SYMBIEM, kdo ví. Cílem je ale nebýt za 20 let už jen designer. Studuju další profesi – jsem v terapeuticko-facilitačním výcviku, takže doufám, že to budu minimálně z 50 % v té době už nějakou řádku let dělat.

Von: Já se vidím s Houbou na chatě, budem hulit, naše děti už budou dospělý… Myslím, že už mě to ťukání do počítače přestane bavit úplně a budu dělat to, co si moje děti doteď myslí, že dělám, a to je radit. A radit mě vlastně baví, radit je krásný.

Houba: Ještě nevíme, co na to naše těla, ale zatím jsme optimističtí. Pokud tělo řekne “můžeš”, tak budeme makat.

Von: Myslím si, že nebudu opouštět technologický obor. Otázkou je, jestli bude SYMBIO pořád dělat reklamu a marketing, nebo konečně vyštípem toho Houbu a začnem dělat něco pořádnýho.

Houba: Přesně. Ono záleží, kam tu firmu za 20 let nasměrujou Stella Haasová a Jenda Šimon. Možná si tihle budoucí majitelé řeknou, že lidi jako jsem já a Von už v práci opravdu nechtěj. Ale Von je kmotr, tak snad ho ta holka nevyhodí.