Inhouse produkce občas vyždímá sama sebe

Snaha o maximální filmový feeling provází každý projekt SYMBIOGRAFU. S Honzou Pažinem, Head of Production, jsme se bavili o tom, jak vlastně taková interní videoprodukce funguje.

Honzo, v čem se vlastně liší fungování interní a klasické videoprodukce?

Velkým rozdílem je to, že SYMBIOGRAF vstupuje do hry mnohem dřív. Je už u vymýšlení konceptu v okamžiku, kdy přijde brief. Lidi, kteří pak video vyrábí, považují už koncept za svůj, a navíc jsou schopni už v první fázi přicházet s řešením, aby bylo možné video dobře natočit.

Potom už je to stejné?

Příprava a samotné natáčení je v podstatě standardní, srovnatelná s jakoukoliv jinou produkcí. Změna pak přichází v okamžiku, kdy se jde zpět do postprodukce. Tady se opět ukáže výhoda toho, že jsme jedna firma – všichni se známe, pracujeme spolu na denní bázi. Klienta můžeme víc zapojovat do schvalování výsledků, sdílet návrhy prvních střihů a podobně. I to je rozdíl, protože velké produkce totiž často nemají nic společného s koncovým klientem a pracují rovnou s agenturou.

Má interní produkce i nějaké nevýhody?

Určitě! Hlavní problém je, že často nemáme rámec, jak dlouho se video může „piplat“. Není tu pravidlo, jako u externích produkcí, že jsou třeba 2–3 kola připomínek. U nás zkrátka kreáč přijde klidně dvacetkrát. Což je sice velká výhoda pro klienta, nás to však může za určitých okolností brzdit – místo snahy udělat maximum možného ve vymezeném čase máme sklon dovádět věci k dokonalosti. Někdy je to fantastický bonus, někdy to ale vede k tomu, že se sami vyždímáváme. Protože jsme sami sobě zadavatelem a vykonavatelem.

Je podle tebe trend, že si agentury pořizují interní produkce?

Je to trend u digitálních a obsahových agentur. Nejde jen o velké projekty, ale videa obecně táhnou, často je zkrátka potřeba rychle něco natočit a není možnost čekat dva týdny, než si externí produkce najde čas. Tady prostě byla velká poptávka po internetových videích a reakce produkčních firem na ni byla pomalá.

Jak vlastně taková inhouse produkce v agentuře vzniká?

U SYMBIOGRAFU to bylo postupně. Začalo to vlastně tím, že na Guláši (což je velká schůzka, kdy se v SYMBIU každých 14 dnů sejdeme a probíráme všechno možné) nám Robert s Liborem (zakladatelé SYMBIA) nabídli, že je možné vytvořit si v naší agentuře vlastní business. A Václava Krbůška s Lenkou Reiterovou napadlo, že by bylo fajn mít vlastní produkci.

A tak přišli za tebou?

Ano. Když to vezmu obecně, tak v každé agentuře by měl být někdo, kdo rozumí natáčení a AV produkci. A takový člověk už je sám o sobě vlastně takovou malou inhouse produkcí. Je schopný dát v rozumném čase dohromady tým, byť to jsou třeba lidi externisti na telefonu. V SYMBIU jsem to byl já, a vyrekrutoval jsem se z accounta.

Postupně to obvykle dopadne tak, že k němu přibudou třeba dva další lidi, kteří umí něco natočit a střihnout. A často to zůstane takto, potom si prostě k velkým projektům najímají profese, které potřebují. K tomu už je ale potřeba know-how, v určitý fázi zaměstnáváš třeba 20–30 lidí. Dá se říct, že jakékoliv natáčení je vytváření nějakého mechanismu, který funguje třeba 14 dnů.

Co jsi vnímal jako největší porodní bolesti?

Přechod na to, když si to najednou celý řešíš sám. Sám si řešíš lokaci, sám si zařizuješ casting, sám licituješ s dodavateli. Když se klientovi nelíbí herec nebo se rozhodnete natáčet jiný den kvůli počasí, při spolupráci s externí produkcí je to záležitost jednoho telefonátu a samozřejmě nějakých peněz navíc. Když si to řešíš sám, často to znamená, že ten den už nic jiného neuděláš.

Jaké natáčení bylo pro SYMBIOGRAF nejnáročnější?

Zatím to pro Fond Magnesia GO, kdy jsme za 4 dny museli natočit hero video, 6 videomedailonků účastníků, fotili jsme je pro web a ještě natáčeli “making of”. De facto jsme v jednu chvíli řídili 4 různé týmy, které najednou pořizovaly 4 výstupy.

Dopadlo to ale skvěle. Moje zkušenost je totiž taková, že na place je hrozně vidět, kdo je z inhouse produkce a koho jsme si najali. Je vidět, že najímaní lidé jsou někdy tak trochu chodící zombie, které zajímá hlavně to, kdy začnou nabíhat přesčasy a přijde catering. Zatímco lidi z inhouse produkce se často chovají jako přerostlé děti, které dostanou novou centrifugu, a jde jim o to, aby výsledek byl perfektní. Obecně tak platí, že čím víc lidí dokáže inhouse produkce kolem sebe nadchnout, tím lépe pak natáčení dopadne.

Co je cílem SYMBIOGRAFU do dalších let?

Chceme si sáhnout na velké rozpočty. Myslíme si, že to umíme, že dokážeme k videu prodat přidanou hodnotu.

A tomu něco brání?

Trochu se potýkáme s tím, že si s sebou neseme určité stigma digitálních agentur. Někteří klienti si nás vybrali jako digitální agenturu, a proto chtějí, abychom se věnovali jen digitálu, a vlastně ani nechtějí, abychom pro ně dělali ATL spot. Takže cílem je, aby o nás klienti přemýšleli ne jako o digitálce, ale jako o agentuře, která jim dodá třeba i spot pro televizi.

Znamená to tedy, že považuješ inhouse produkci za ideální model fungování?

Já si popravdě myslím, že inhouse produkce ještě čeká změna. Řekl bych, že když někdo něco dělá dobře, tak je to proto, že se soustředí na jednu věc. Z tohohle pohledu bude inhouse produkce vždycky ovlivněná agenturou, pod kterou je. Je tak možné, že se inhouse produkce budou opět zase postupně vyčleňovat. Sice budou pracovat třeba jen pro jednu agenturu, ale budou samostatnější.

Díky za rozhovor!