Většinou si můžete troufnout víc než si myslíte

Filip Truhlář je v SYMBIU už 3 roky jako digitální stratég. Často se věnuje Employer brandingu, který nevidí jen z pohledu firem, ale i uchazečů. Na VŠE totiž spoluzaložil obor Multimédia v ekonomické praxi, kde se snaží o to, aby absolventi dokázali bez problémů naskočit na pracovní trh. „Na práci se studenty mě baví, že je učím přemýšlet. Aby používali selský rozum a nehledali složitosti tam, kde prostě nejsou.“

Co obnáší tvá role v SYMBIU?

Mým úkolem vlastně je se ptát. Zjišťuju, co a proč naši klienti a jejich zákazníci chtějí, jaké řeší problémy, zda jsou si vědomi svých slabých stránek a naplno využívají potenciálu těch silných. Zajímá mě taky, jak je na tom trh, konkurence a chování lidí. Co přitáhne jejich pozornost, jaké mají zažité vzorce, jak řeší své problémy a jestli je vůbec umí pojmenovat. Všechny tyhle informace jsou pak součástí analýz a výzkumů, na základě kterých přicházíme se strategií, která pracuje s konkrétním problémem, má konkrétní cíl a ambici měnit a řešit.

Kde učíš, jak dlouho a kolik studentů už ti prošlo rukama?

Teď to je 10 let, co jsem začal učit na VŠE v rámci oboru Multimédia v ekonomické praxi. Podílel jsem se přímo na vymýšlení konceptu oboru a s kolegou jsme se pak ujali předmětů zaměřených na audiovizuální tvorbu. V každém semestru máme okolo 30 studentů, takže mými dvěma kurzy prošlo už přes 600 studentů. Zároveň bývám u státnic a vedu bakalářské práce na témata týkající se audiovizuální tvorby i ta obecně marketingová, která víc souvisí s tím, co dělám v SYMBIU. Vedle strategie komunikace řešíme třeba i návrhy značek a tak podobně.

Jsi oblíbený vyučující?

Zpětná vazba se k nám dostává jen částečně. Třeba v zimním semestru za mnou ale pár studentů přišlo a řekli mi, že byly cvičení moc fajn a podávám jim zpětnou vazbu takovým způsobem, že všechno pochopí a posune je to dál. Ale určitě jsou i momenty, kdy studenty něčím naštvu a zanadávají si na mě. Třeba, když po nich chci vypracovat úkol, kde si musí víc lámat hlavu. Celkově si ale myslím, že ano. I mimo výuku si za mnou chodí pro rady, názory a zkušenosti ohledně kariéry.

Jak ses k učení na vysoké škole dostal?

Na VŠE jsem sám studoval. Ve druháku si mě na jednom kurzu vytipoval vyučující, protože viděl, že některým věcem rozumím víc než spolužáci a že mám o dost víc zkušeností. Zeptal se mě, jestli bych s ním a s dalšími kolegy nechtěl pracovat v Grafické a multimediální laboratoři. Bylo tam pár lidí, kteří se věnovali focení, grafice a videu. A právě tam jsem měl přinést své zkušenosti já.

U filmu a natáčení jsem se pohyboval už od šesti let. Nejdřív jako herec u klasických českých štábů a pak jsem začal zjišťovat, že mě víc baví práce s technikou a celým tím tvůrčím procesem. A tak jsem se dostal za kameru a ke střihu. Po studiu střední filmové školy jsem už aktivně točil filmy. 

Zkušenosti ze zahraničních štábů jsem pak měl využít k tomu, abych přinesl nový přístup k audiovizuálním kurzům. Tehdy to ještě byly kurzy jen pro magisterské studium, kde mě zapojovali jako praktikanta. Reálně jsem tak o tři roky starším studentům říkal, co a jak. Radil jsem jim, jak psát scénáře, jak natáčet a na co si dávat pozor, aby to zvládli po všech stránkách. Neřešili jsme jen, jak držet kameru, ale celý proces. Aby všechno fungovalo technicky, produkčně, režijně i dramaturgicky.

To bylo v době, kdy jsme měli jen jeden dva předměty a samostatný obor neexistoval. Postupně se nás tam ale sešlo víc, každý opravdu profík své specializace. Řekli jsme si, že by bylo fajn mít možnost společně učit plnohodnotný obor. Při jeho tvorbě měl každý na starosti to své, já s kolegou hlavně audiovizuální kurzy. Zjistili jsme, co to obnáší a začali jsme tvořit osnovy. Nakonec se nám podařilo získat akreditaci. Teď už obor běží desátým rokem a vedeme i vedlejší specializace pro magisterské studium. Hlavní je ale profesně orientovaný bakalář, jehož absolventi by měli být schopní hned jít do praxe. Ať už do reklamních agentur, filmových štábů, dát se na dráhu freelance fotografů, nebo se věnovat UX.

Co tě na práci se studenty baví nejvíc?

Práci se studenty beru jako koníčka. Člověk si odběhne od toho, co dělá ve své full-time práci. Ve škole jsem jen jedno dopoledne týdně. Odučím to své a večer mívám občas konzultace.

Baví mě předávat zkušenosti a snažím se studenty dotlačit k trénování hlavy a přemýšlení. Aby používali selský rozum a nehledali ve věcech složitosti, které tam prostě nejsou. Učím je procesy a základy. I já sám jsem se o nich nejraději dozvídal od lidí s reálnou zkušeností. Bylo lepší sledovat někoho z praxe než někoho, kdo má všechno jen načtené z knížek.

Za pár let je pak krásné vidět, že si to opravdu osvojili, jsou úspěšní a se vším se umí popasovat. Člověk je potkává napříč agenturami nebo jinými firmami na vysokých pozicích. Jeden náš student je třeba šéf za Česko pro Welcome to the Jungle a jiní kluci od nás si založili agenturu StoryTLRS.

Je nějaký projekt, který jste společně vytvářeli a jsi na něj pyšný?

Asi všechny. V rámci mého druhého předmětu mají studenti jeden semestr na natočení filmu. Vždycky mám na starosti jeden nebo dva týmy, které pracují na krátkých filmech. A můžu říct, že každý z nich je něčím speciální. Ať už příběhem, zpracováním nebo přístupem k práci. Dlouhodobě jsem hrdý, že studenti se svými filmy vyhrávají festivaly a podařilo se nám dostat i do České televize nebo na Noc filmových nadějí na Nově. Je super, když školní výstup neupadne v zapomnění někde na disku, ale dostane se k širokému publiku.

Některé týmy přišly i s tématy, které do té doby nikdo nezpracoval. Jedni třeba udělali loutkovou gay pohádku. Začali s přípravou v době začátku pandemie a scénář na hraný film museli předělat tak, aby ho bylo možné realizovat i během lockdownu. Nevzdali to a výsledkem je zajímavý film, který vyhrává ceny.

Je něco, co tě u studentů překvapuje?

Od začátku studenty vedu k tomu, že nic není nemožné a jako příklad uvádím jeden film, co jsme kdysi dělali. Bylo potřeba sehnat hudbu od někoho schopného, tak jsme tenkrát napsali Mobymu a on nám ji opravdu složil. Zadarmo.

Tvorba není jenom o kreativní stránce. Je to i o tom, co všechno si studenti dokáží sami zajistit, zorganizovat a k čemu se dostanou. To všechno jim v reálném životě hodně pomůže.

Proto jim říkám, ať se nebojí vyzkoušet cokoliv. Mnohdy tak dokáží sehnat kontakty na nejvíc profi české herce, držitele Thálie nebo Českého lva. A takové momenty mě vždycky příjemně překvapí a potěší.

Většinou si totiž můžete troufnout víc než si myslíte. Proto se studentům snažím říct, ať se nebojí, že ve škole si klidně můžou dovolit udělat chybu. Předmět není koncipovaný tak, abychom je vyhodili, to snad jedině že by neodevzdali ten film. Všechno je koncipované stylem – zkuste si to, udělejte chyby, komunikujte a zjistěte, co jde a co ne. Nejdůležitější je dokázat se obhájit a prodat.

Co studenty nejvíc zajímá z byznysového světa? Na co se tě, jakožto odborníka z praxe, často ptají?

Zatím neznají moc firem a nevidí do nich. Názor na trh si teprve utváří a někteří si ho dokonce vytvoří až ve chvíli, kdy nastoupí do své první či druhé práce. To je velká škoda, protože když je první práce jeden velký omyl, může je to zavést někam úplně špatně. Myslím si proto, že je důležité, aby se o pracovní prostředí zajímali už při studiu. Aby měli přehled, jací lidé se v oboru pohybují a které stojí za to sledovat. Každý zná trochu to své, ale je pro ně těžké vyznat se v celku. Totéž platí i o agenturách. Všichni znají ty největší, ale už ne ty menší, i když třeba dělají minimálně stejně kvalitní práci.

Na základě čeho se studenti rozhodují o svém budoucím zaměstnavateli? Co je pro ně nejdůležitějším parametrem a jaké informace si vyhledávají?

Obvykle se ptají kamarádů, kdo kde pracuje a pak hledají na inzertních serverech. To je ale dost bez emocí. Je těžké rozlišit to dobré a získat hlubší poznání. Většinou chodí i za námi vyučujícími a ptají se nás na názor, případně jestli někoho zrovna nesháníme.

Jak by se podle tebe měly firmy prezentovat, aby šly naproti potřebám studentů? A na co by se měly zaměřit, pokud chtějí oslovit talentované kandidáty?

Myslím si, že nejdůležitější je vytvářet dlouhodobý vztah. Cestou může být studenty někam pozvat, ukázat jim, jak firma funguje a uvažuje, jaké projekty má za sebou a jakým stylem k nim přistupuje. Taky si myslím, že by neměli všechno prezentovat jen lidé z HR, ale přímo lidé z dané sekce. Aby měl člověk možnost vidět přímo “svůj tým”. Dobré je taky tvořit komunikační témata, která mohou studentům pomoci ve škole nebo při psaní závěrečné práce. Nechat je jednoduše nahlédnout pod pokličku.

V rámci Employer brandingu se snažíme zjistit dvě věci. Čím klient může být pro uchazeče zajímavý a co o něm ví, než nastoupí. U uchazečů nás zajímá, co si o firmě myslí a na základě čeho si to myslí, jakou mají představu o tom, co práce obnáší a jestli jde o představu reálnou.

Je hrozně důležité zaměřit se na to, aby se ty dvě věci potkaly, a pokud se nepotkávají, tak je zkusit narovnat. Přesně to pak může být strategií Employer brandingu nebo Employee experience, která prostřednictvím zaměstnanců nebo přímo komunikace firmy utváří názor na danou firmu. Je dobré, když je komunikace sjednocená a každý nekomunikuje něco jiného. Všechno by se mělo hezky doplňovat.

Co tě přivedlo do SYMBIA? A měl jsi o firmě před nástupem dost informací?

V té době jsem byl šéfem malé agentury. SYMBIO bylo za tu dobu, co jsme ho s kolegy sledovali, jedna z těch firem, která dělala věci jinak, zajímavě, kreativně, a byla v tom úspěšná. Člověk chce takovou firmu sledovat, posouvá ho to a inspiruje. V tu chvíli jsem ale nechtěl odejít od svého týmu.

Když mi později akce “Na kafe” umožnila vybrat si agenturu, kam bych se chtěl jít podívat, vybral jsem si právě SYMBIO. Pamatuju si, že jsem přišel a zrovna tady kluci prezentovali, jak řešili dva projekty a mě zaujalo jejich uvažování a přístup. Byli u toho čtyři lidé z produkce, kteří na tom reálně dělali. HR bylo jen tak schované v koutku, kdyby za nimi někdo chtěl jít. Rozhodně ale nebyli přehnaně aktivní, že by hned někoho nabírali. Příjemná byla i možnost potkat se osobně s Liborem a Robem. Po skončení akce jsme si povídali až do zavření kanceláří.

Tehdy jsem ještě nepřemýšlel, že bych sem šel. Až po nějaké době jsem došel k rozhodnutí, že se chci posunout dál. V tu chvíli bylo SYMBIO moje jasná volba. Ozval jsem se Liborovi, probrali jsme, kam bych se mohl zařadit a klaplo to.

Považuješ tedy Employer branding za důležitý?

Určitě. Nejdůležitější ale je, aby z něj nebyl cítit nátlak a všechno působilo přirozeně. U nás v týmu se snažíme, aby klienti pochopili, že Employer branding a Employee experience je potřeba budovat dlouhodobě. Pak jim může pomoct sehnat kvalitnější lidi, kteří jim dlouho vydrží.